Jakub Paleolog skončil na hranici

A tak se na jeho ostrožském panství, na zámečku v Louce, jednoho dne ocitla podivuhodná osobnost. Dodnes přesně nevíme, zda byl Jakub Palaeolog více dobrodruh nebo církevní myslitel a reformátor, natolik je jeho postava obestřena mýtem záhad a podivuhodných příběhů. Ty souvisejí již s jeho příjmením Palaeolog, které odkazuje k rodu byzantských císařů Palaeologů, z nichž poslední, Konstantin XI. Palaeologos, zahynul v boji při dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453. A náš Jakub Palaeolog tvrdil, že je prapotomkem onoho posledního císaře na byzantském trůnu. Tvrdil to ovšem pouze on sám. Kolovala mu v žilách skutečně císařská krev, anebo jen využíval shody příjmení? Kdo ví? Jisté však je, že mu domnělý anebo skutečný původ otevíral dveře do domů měšťanů, paláců šlechty i společnosti vzdělanců.

Co o něm tedy víme bezpečně? Narodil se roku 1520 na řeckém ostrově Chios do chudé rodiny, ale díky pomoci svých přátel z kláštera dominikánů mohl studovat v Janově, Ferraře i Bologni. Na ostrově, kde žili zástupci mnoha národností a náboženství, přišel do kontaktu s judaismem a islámem, a tato dvě náboženství v průběhu životní pouti podkopala jeho víru v základní dogma katolické víry o trojjedinosti božství, a nakonec ho přivedla ho do náboženského společenství antitrinitářů či také ariánů, kteří byli považování za heretiky, kacíře. Ve svém teologickém díle uvažoval o tom, že by bylo krásné smířit všechna hlavní náboženství – křesťany, muslimy i židy a najít cestu k jejich jednotě. Tuto ideu zatvrzele sledoval a dále rozvíjel po celý svůj život. Myšlením, kterým předběhl dobu o staletí, se stal (nejen pro) katolickou církev nebezpečným, a tak se záhy ocitl na listině inkvizicí hledaných kacířů a byl takřka stále na útěku střídajíc pobyty v různých zemích Evropy. Již v březnu 1561 byl inkvizicí odsouzen k trestu smrti upálením a byl rozsudek vykonán. Protože však byl souzen v nepřítomnosti, neboť se ho nepodařilo dopadnout, byla do ohně místo něj vržena papírová figurína.

Roku 1565 našel útočiště i v Praze, kde si zde získal přátele mezi českou a moravskou šlechtou, a dokonce přízeň samotného císaře Maximiliána. Proto byl „z jistých slušných a uznalých příčin ve vlastní ochranu císařskou vzat“ a dokonce se zde 4. června 1566 oženil s Anežkou, jedinou dcerou a dědičkou zesnulého měšťana Martina Kuthena, známého českého literáta a kronikáře. Manželé několik let žili klidným životem v domě U kalichů v sousedství kostela sv. Jiljí na Starém Městě pražském. Palaeolog získal vlivné postavení také v kruzích učenců pražské univerzity a, jak uvádí historik Josef Jireček, byl „pravým hrdinou ušlechtilejšího společenstva pražského, v němž tehdá rozmluva o předmětech klasických modou byla.“ Blízkým mu byl zejména proslulý Matouš Collinus z Chotěřiny, „první vynikající humanista“ na Karlově univerzitě.

V roce 1571 byl i v Praze papežskými špehy vypátrán, a proto dům prodává, a i s rodinou opouští Prahu. Putuje do polského Krakova, pak do Sedmihradska, znovu do Polska a když mu i tam začala hořet půda pod nohama, zamířil na Moravu. Úkryt před pronásledovateli našel na panství Jetřicha z Kunovic, který měl své sídlo v Uherském Brodě. Díky jeho pohostinství prožil posledních klidné roky na zámku v Louce v podhůří Bílých Karpat. Vzdálen politických i náboženských střetů, zde sepsal náboženský spis, jímž opět pobouřil

církevní autority v Římě. Jejich snaha Palaeologa umlčet byla nakonec korunována úspěchem. O tom všem nás spravuje uherskobrodská tzv. Bartoškova kronika ze 16. století. Následující zápis byl učiněn ke 13. prosinci 1581: „Jacobus Pelaeolog, jenž byl z rodu císařův konstantinopolitánských, na chudobu přišel, jeho milost pan Jetřich z Kunovic jest jemu bytu na Louce tři neb čtyři léta příjíti ráčil, i také jeho potřebami fedroval pro rod jeho. Von pak majíc to pohodlí a pokoj, jsúc učením Ariusovým nadšen, knihu nějakú zepsal a ji do sedmihradské země k imprimování odeslal. Tak divným způsobem božským dostal se ten jeho spis do Vídně arciknížeti Arnoštovi, potom jeho milosti císařovi Rudolfovi a potom až do Říma papeži. Potom pak probošt brněnský a hofmistr biskupa olomúckého toho času s mandátem jeho milosti císaře na Brod přijeli, aby jim vydán Palaeolog byl. Jeho milost pan z Kunovic pro něj ráčil poslati na Lúku, a voni tu na něj očekávali, a jak přijel, tak vezmúc jej na koči na vejš jmenovaný den do Vídně vezli. A potom míli nad Vídní na zámku u vězení držán byl, potom odtud do Říma odeslán. Někteří praví, žeby upálen byl, jiní žeby již na hranici odvolal, a tak žeby mnichem učiněn byl.“

A doplňme kronikářův záznam o další fakta: Palaeolog byl odvezen nejdříve do Kroměříže a odtud v ozbrojeném doprovodu do Vídně a uvězněn v Klosterneuburgu. Nalodění koncem května 1582 probíhalo za nejvyšších bezpečnostních opatření, jejich součástí byl i rozkaz veliteli eskorty, aby vězně zabil v případě, že by se někdo zvenčí pokusil na transport zaútočit a osvobodit jej. Palaeolog byl uzavřen do kovové klece, která byla obklopena dvanácti ozbrojenci a naložena na loď, která se vydala proti proudu Dunaje a Innu. Z Innsbrucku vedla cesta přes Alpy do Tridentu a dále přes Bolognu do Říma. V římských ulicích vezli otevřenou klec naloženou na káře. Palaeologovi připoutali ruce k šíji, aby si lid mohl prohlédnout „tu nestvůru“. Palaeologův životopisec Miroslav Hroch uvádí, že to byl „jeden z nejobezřetnějších a také nejnákladnějších převozů heretika, jaký tehdy církev podnikla“. Rozsudek tresu smrti si vyslechl 13. února 1583, jeho věznění však trvalo až do roku 1585. 23. března toho roku v ranních hodinách byl na nádvoří věznice Torre di Nona v Římě sťat. Jak velký byl Palaeolog kacíř, dali soudci najevo teatrálním znásobením trestu: Palailogova mrtvola byla převezena do Campo de Fiori, tam přivázána ke kůlu, spálena s mnoha jeho spisy a popel vhozen do Tibery.

Dobrodružný život Jakuba Palaeologa inspiroval spisovatele Josefa Svátka ke dvoudílnému románu Praha a Řím. O pobytu v Louce se autor, který Bartoškovu kroniku patrně neznal, nezmiňuje. O jeho ženě a potomcích se neví nic. V urbáři městečka Hluku však nalézáme zmínku o Eufrozině Palailogové, která pod č. 64 držela podsedek a jiné pozemky a vinohrady. Svůj majetek po smrti odkázala kostelu. Jeden ze starších regionálních autorů Ferdinand Prager vyjádřil hypotézu, že šlo o Jakubovu sestru. Nejde však jen o podivuhodnou shodu jmen? Prameny o tom, že by s Palaeologem cestovala Evropou i jeho sestra mlčí. Jeden z dalších otazníků kolem této postavy.

Jediná hmotná památka na kacíře, který se pokoušel smířit náboženství a předběhl tím dobu o mnohá staletí, se nachází v pražském Karolinu. Je to mramorový památník Matouše Collina, který Palaeolog v roce 1568 nechal zhotovit na památku svého přítele s jeho vyobrazením v reliéfu a následujícím textem: „Bůh všech věcí konec. Matouši Collinovi Chotěřinskému, pohostinnému hostiteli, příteli Hellénův, jazyka řeckého učiteli a milovníku, Jakub Chijský Olympidarius Palaeologus, psanec a neprávem pronásledovanec, výhostný host, v Čechách podnes žijící v neštěstí, na osvědčení vděčnosti.“

Kde se skrýval potomek císařů?

Jetřichovo sídlo v Louce na Horňácku je dnes ruinou, která očekává své znovuvzkříšení. Zámek vybudoval po roce 1545 Jan mladší z Kunovic a žil na něm se svou manželkou Kateřinou z Kornic a dcerou Magdalenou. Po jeho smrti v roce 1566 se majetku ujal jeho bratr, nám již známý Jetřich, který na loucké tvrzi pobýval jen příležitostně. Po svém otci zdědil Louku syn Arkleb, po něm jeho synovec Jan Jetřich a konečně Jan Bernart, který přišel o panství po Bílé hoře. V majetku Lichtenštejnů pak byla Louka až do pozemkové reformy za první republiky.

Zámek v Louce najdeme zakreslený jak na Fabriciově mapě Moravy z roku 1575, tak na mapě Jana Amose Komenského z roku 1627. V urbáři ostrožského panství z roku 1592 se mj.

uvádí “Hora stará, nad zámkem, v ní jest 40 achtelů (vinohradů)“. Dá se předpokládat, že v zámku žili správce statku, další panští úředníci, čeleď a jejich rodiny. Zánik sídla je spojován s obdobím tureckých vpádů na Moravu, snad v roce 1663, kdy byla celá Louka včetně hospodářského dvora vypálena. Na osudu zámku se v 18. století podepsala jeho přestavba na hospodářskou budovu. Ještě ve 30. letech 20. století však byl objekt docela zachovalý, jak tomu nasvědčuje zápis v pamětní knize obce k roku 1928: „Sýpky dosud stojí úplně zachovalé. Je to mohutná dvoupatrová budova s klenutými místnostmi v přízemí o neobyčejně silných zdech (180 cm), které jsou opatřeny asi 50 střílnami v obou patrech. Střílny zvenku jsou nyní ucpány a zalíčeny, takže na fotografii je neviděti. Pouze dvě střílny v jižním traktu, na věži i z venku jest viděti.“

K postupné devastaci objektu dochází po 2. světové válce, kdy v něm byla zřízena výkrmna vepřů a poté sloužil potřebám zemědělského družstva. Teprve v roce 1994 byl někdejší, značně zdevastovaný zámek zapsán do seznamu nemovitých památek a jeho současní soukromí majitelé se pustili se do náročné stavební obnovy. Pro podporu svého plánu založili Spolek pro obnovu loucké tvrze.